Červen 2013

30.6 / Nevim co ti na to řeknu, tati.

30. června 2013 v 23:28 | Vitta |  Diary
Víte co v žádném přihlouplém příběhu nenajdete, například v široké řadě dílů školy noci se nikdy nikdo nezbláznil i když já být na místě Zoey tak jsem dávno v hlubinách chodbiček jejich obydlí mrtvá na infarkt. Když si vezmu, že blázním už teď a to jsem ušla jen tři špatné roky. Nevím kde lidé berou klid, já ho postrádám. A né málo. Každý den mě provází strach z toho co bude. Před sebou vidím jen ty konvezace neměnící slova a slzy prolévané za stejnou věcí. Pořád dokola, říkám si jestli je tohle můj život, proč já vůbec existuju?
Bylo by mnohem lepší kdybych nebyla. Zítřek bude nejhorší den mého života. Přeji si, aby táta zůstal čekat v autě. Čekal a my přišli a on nemusel slyšet tu spoušť slov co mě čeká. Slyším tátu jak říká "Tak je to tady znovu viď kurva zase na všechno sereš, nic tě nezajímá, je ti všechno jedno, o nic se nestaráš máš všechno. ." a nezapomene to prondavat sprotými slovy a vysokého tónu hlasu. Nejvtipnější na tom všem je a jezt také velkou ironií ,že o mé cukrovce neví nic. Kdykoliv co řekne je špatně ale pořád je ten co mi nejvíc rozumí a ví že já na všechno seru. Stačí také podotknout že v mém chování je nějaký kluk a špatní kamarádi co mě kazí. A že dojíždění mi neprospívá.Najde si milión důvodů, proč věci jsou špatně. Nikdy nenajde, že už na nic nemám a že celej můj život se mi rozpadá pod rukama. Honza už ani neví že žiju. Což není žádná novinka. Všichni kalí jen já probrečela výkend doma. Jediný co bylo dobrý bylo to, že je mi nejlíp z mámou a tak strašně ráda bych jí všechno řekla, ale nedokážu to. Mám pořezanou ruku. Všechno je na totální píču. Mám třetí rok cukrovku a bolí to pořád stejně, ptám se, kdy už tohle přebolí?
Ve svým životě nikdy nenajdu klid. Našla bych, ale to bych se nejdřív musela zabít.

22.6 / You & You

22. června 2013 v 23:16 | Vitta |  Diary
Odešel ze seznamu lidí s kterýma jsem si nejvíc psala. Mám pocit jakobych ho už nemohla zařadit vůbec nikam. Chtěla bych aby byl na začátku ale on si nezaslouží nic víc než být odsouzený na konci. Musím se naučit brát to tak, že jsem mladá - nejsem sice princezna parketu ale čtení 1070 stránkové knihy o vztazích mezi znameními jsem si uvědomila, že jeho spontánnost a nadšení co mě nutí být mimo z každého jeho zářivého pohledu je jen Střelec. Mám pocit že ho hledám tak marně jako vědci hledají lék na rakovinu. Chtěla bych ho potkat na každém rohu, otevřít pusu a zírat na něj jak to obvykle dělám. Chtěla bych , aby to naše nepřátelení chytlo za jinou stranu a všechno co se stalo nechalo za námi. Chtěla bych si s ním zase volat a všechen ten strach zahodit a chovat se k němu jako k P. Ale ten je kamarád. Kamarád z výhodama, kterýmu už v hlavě lítá tolik myšlenek a nepřišel na to, proč dělám to co dělám.

19.6 / You are the reason, whom i can't live anymore.

19. června 2013 v 23:35 | Vitta |  Diary
Láska je něco co nás donutí cítit. Být soucitní. Být lepší. Možná že láska je to co odstartuje všechnu tu bolest co se navalí najednou a pro vás to má být zkouška čím vším jste schopní projít když vás všechno bolí. Ta mysl, která se nedokáže soustředit na tabuli. Matematiku co prosním o nás dvou. Část svýho života jsem pro něj zahodila. On si žije dál, nikdy pro mě neuronil slzu. Nestojím za slzy. Asi ne. Asi ne. .
Nedokážu myslet na nic jinýho. Někdy mám pocit že se točím na kolotoči a všechno mě míjí a neuvědumuju si že jsem střed toho všeho. Nejsem někdo , kdo stojí vedle. Já stojím uprostřed a otáčím se na všechny strany a nedokážu se rozhodnout na jakou se vydat. Pravdou je že čekám až mě chytneš za ruku a odvedeš mě z toho těžkýho rozhodování kam mám šlápnout abych našla štěstí. Mívám pocity, že ty jsi to jediný co mě dokáže zachránit, někdy mám pocit, že mám taky svůj život, který musím žít bez něj. Už dlouho nejsi můj kamarád Honzo. Už dlouho jsi mě nestiskl za ruku a smál se na mě. Tyhle časy už jsou dávno pryč. Bože jak moc dávno. It's still hurts.

16.6 / :(

16. června 2013 v 22:39 | Vitta |  Diary
Je mi tak smutno. Mám pocit jakobych měla zachvíli umřít. Ve škole spolužačky řeší pořád dokola kluky, protože ony samy větší problémy nemají. Moje bývalé spolubydlící jsou pořád spolu, mě dosunuli stranou. Cítím se jak třetí kolo u vozu. Ve škole je to kritická období kdy hledáte někoho ke komu se připlesknete na další tři roky a mezi námi, všichni moc dobře víte že číslo tři neustojí. Mám s tím zkušenosti. Vždycky je někdo odsunutý. Jsou chvíle, kdy je všechno perfektní ale pak se to rozdělí znovu.Nedělám nic, ikdyž se mi všechno rozpadá pod rukama. Nemůžu udělat vůbec nic. Moje známky ve škole , ty jediný ještě drží moje nervy pohromadě.
Včera jsem se zase opila. Hodně. Měla jsem se rozmyslet buď jedu nebo zůstanu doma. Když jsem dolokala půllitrovou flašku koly s Metaxou tak jsem se odhodlala. V kraťasích a vestičkové košili jsem nastoupila do autobusu a jela za P. Popíjeli jsme jeho kamarád mi kupoval pití a když mě naštval nebo mě jen nebavilo sedět nebo hrála špatná písnička šla jsem za neznámým klukem a chtěla jsem , aby mi koupil pití. Bavila jsem se s cizím klukem a za mnou stál P. a ten otravný kluk mě chytal za ruku kterou jsem měla za zády, tahal mě za vlasy a polil mě pitím. Nevím co to mělo znamenat, ale plála jsem jak čerstvě zapálený papír.

6.6 / DON'T JUDGE ME †

6. června 2013 v 21:17 | Vitta |  Diary
Tvoje jméno mi lítá na liště. Lítá jako blázen, píše. . tududum. . píše. .
Tvoje jméno je jako trn. Když ho někdo vysloví. Někdo řekne tvoje jméno. Honza. Usměju se, na moment jako by ten můj malej svět zmrzl. Nevím jak dlouho ještě budu schopná všechno zvládat, víš, nosit na svých ramenou celej svůj svět. Někdy mám pocit že jsem normální holka a druhý den si přijdu jako neskutečná špína. Stírám si z očí ty černý kruhy řasenky. Vydechuju poslední dechy rumu. Vidím se, jak se bavím a snažím se utopit. Na malou chvíli když líbám jinýho pomyslím si Bravo, seš super děvka, tak jak si chtěla! Tancuju jako o život, využívám svýho kamaráda. Na malou chvíli, jako bych měla vyzvracet všechny svoje vnitřnosti. Nevím jestli je to tím, jak se mi ten kluk strašně nelíbí a nebo znechucením proč dělám to co dělám.

2.6 / Holly shit

2. června 2013 v 18:45 | Vitta |  Diary
Oh dear god, why i still doing this?
Holly shit.

Pomalu ale jistě pokládám své kouřem smrdící prsty na klávesnici mého notebooku. Ležím v posteli v černém tílku, které čpí známými cigaretami LM s mentolovou příchutí a dívám se na monitor. Vlasy v čelence a zmatený výraz , který říká . .You bitch. Ve škole mě denně vykolejí výraz mého prvního kluka v životě. Čtyři roky zpátky a všechny osoby co kdy měli se mnou a jím něco společného se provokujíc motají pořád kolem. Retro, jeho bývalá holka, s kterou jsem propsala ani né 200 slov na chatu za mnou přiběhne a upištěným hláskem si naivně myslí, že snad jsem pořád okouzlená Míšou. Já kývající hlavou a extrémně zděšeným výrazem civím na její tvář. Všimnu si rozmazané řasenky všude okolo očí. Poslouchám její slova a modlím se ať už z těch zatracených záchodů mohu odejít z klidným výrazem na tváři. It is not happened.