25.4 / Still you.

25. dubna 2013 v 20:03 | Vitta |  Diary
Stírala jsem si ledový déšť z tváří. Čekala jsem na něj. Nemohla jsem dýchat z přílišné nervozity. Jezdila jsem prsty po džínách a libovala si jejich zvuk. Na chvíli pazvuk uklidňoval bušící srdce. Déšť mi smáčel vlasy a vlnil je, jak se mu zachtělo. Rázně jsem polkla , když ze dveří vystřelil. Úsměv od ucha k uchu co do mě vjel jak elektrická střela. Úsmála jsem se a nemohla přestat.


Jeho oči se třpytili jako tisíce modrých diamantů zasazených někde hluboko v jeho srdci. Byl tak čistý a hodný až mi praskalo srdce z našeho střetnutí. Nemohla jsem se přestat dívat. Táhnul mě do středu jeho života, nechala jsem se vést, protože jsem vždy veřila v jeho kroky. Věděla jsem, že tam kam šlápne on není žádná zamaskovaná propast. S ním jsem věděla že už se mi nic dalšího nepřihodí. Šla jsem za jeho zády, přitom pozorovala jeho vlasy. Vlnité vlasy, co si dělali co chtěli. V létě zbledli do té nejsvětlejší přírodní blonďaté a v zimě si nechávali žlutší odstín. Rostli až je mohl prodávat, tomu jsme se spolu vždycky smáli. Posadili jsme se ke stolu k jeho kamarádům ze školy a okolí. Všichni mě z úsměvem a upřímností přijali mezi sebe. Seděla jsem vedle něj a maskovala tu svojí neklidnost. Bydlivě jsem poslouchala o čem si povídají a pořád jsem se usmívala. Štouchl do mě "Čemu se pořád směješ?". Podívala jsem se na něj a stydlivě se jen červenala. "Nemůžu?" a smála jsem se. Celou dobu mě pozoroval. Díval se když jsem si potáhla cigarety. Usmíval se když jsem si rebelsky z ušklíbnutím přivlastnila pár jeho cigaret co jsem si bez dovolení vzala. O chvíli později jsme spolu seděli za tenisovým kurtem. Všichni ostatní pařili v jedné budově, kde třída měla rozlučák.
Uhýbala jsem jeho pokusům mě políbit. Týrala jsem sama sebe a i když jsem chtěla, naše společná cesta co jsme spolu ušli říkala ať mu nepodléhám. Buď se zničíš sama nebo tě zničím já. Prázdnotou a nebo touhou. .
Líbali jsme se. A dlouho. Oba jsme měli upito a jak mi vždycky říkal. "Jsi nejhodnější holka co jsem kdy poznal", tak ta hodná dívčina si nechala ukrást srdce. Rozdrtit na papír - vhodit do ohně a spálit . . Prázdnotou i touhou. Byl moje spása a jediná moje nalinkovaná cesta, kterou jsem měla jít. Od doby co moje zdraví udělalo pápá, byl můj jediný lék. Lék který mě nikdy nemohl uzdravit, ale dělal můj život krásným. Když zavřu oči a vzpomenu si na náš polibek , všechno ve mě si přeje to ještě jednou zažít. Držet tkaničky od mikiny a přitáhnou si ho k sobě. Smát se s ním. Vodit se s ním po pouťi jako před skoro dvěmi lety. Chci s ním právě teď sedět na lavičce a dívat se do jeho očí. Tam kde všechno trápení upadá do bezvědomí. Tou naivní zamilovaností. Slepou vírou. Kde končím i já.

Buď ty se zničíš nebo tě zničím já. .
Prázdnotou, a nebo
touhou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama